Strakapoud velký, několik dní před opuštěním dutiny

Jsou fotografie, které vzniknou tak, že má člověk záměr, úplnou náhodou a nebo, že se člověk ocitne na správném místě ve správný čas. V červnu letošního roku jsem mohl strávit několik dní u jedné z dutin strakapouda velkého, než mláďata opustila hnízdo.

Těsně před opuštěním hnízdní dutiny

Zamykám auto a po pár krocích vstupuji do lesa. Ihned jsem zaznamenal ptačí volání. Byl to křik mláďat, ale nedokázal jsem ihned určit druh. V prvním okamžiku jsem se domníval, že to je někde na zemi. Zastavil jsem se a začal pozorněji naslouchat odkud se volání ozývá. Zvedám hlavu, stále naslouchám a snažím se přesněji lokalizovat místo. Za chvilku si povšimnu suchého, částečně bez kůry obnaženého stromu, na kterém je ve výšce asi šesti metrů dutina. Trochu se přiblížím a nespouštím z něj oči. Netrvalo dlouho a ve vstupním otvoru dutiny je vidět hlava mláděte strakapouda. Po pár vteřin přilétla samička s potravou. Za okamžik i sameček. Již jsem měl jistotu, že jde o strakapouda velkého. Přestože jsem měl namířeno za jiným objektem mého zájmu, tuto příležitost si přece nemohu nechat ujít. Vyhlédl jsem si v blízkosti stromu nižší hustý porost, kam jsem umístil stativ s technikou. Husté větve obsypané zeleným listím mi umožňovaly dobře se maskovat a nebýt moc nápadný. Důležité bylo především nerušit krmící samičku. Ta létala každých pět minut, aby nasytila svá neustále hladová mláďata. Byla tam dvě. Jakmile se samička přiblížila k dutině, vždy jedno z mláďat vykouklo ven a to si přebralo sousto. Jakmile odlétla, opět nastalo nepřetržité volání a dožadování se potravy. Při každém návratu samičky volání mláďat ještě zesílilo a poté na pár vteřin nastalo ticho. To ale netrvalo dlouho. Mláďata se znovu a znovu dožadovala potravy.